Zelená ocel – 2.díl : Oceláři v zeleném srdci Česka

Výroba železa a oceli na Českomoravské vrchovině má svoji dlouhou historii, která souvisí s výskytem významných ložisek skarnových magnetitových rud v okolí obcí Budeč, Věchnov nebo Pernštejn, přičemž první činnosti spojené se zpracování rudy se datují do 14. století. Součástí Českomoravské vrchoviny je také zelené srdce Česka – Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy, kde výrazným environmentálním činitelem je firma ŽĎAS a s ní spojené metalurgické řemeslo s více jak 70ti letou tradicí, psanou generacemi žďasáků – ocelářů, kovářů, modelářů a slévačů.

Přítomnost ocelárny v chráněné krajinné oblasti je velký závazek a kromě důrazu na ochranu přírody a ohleduplnost k lidem žijícím v okolí metalurgického podniku se v dnešní době řeší globální otázky možnosti snižování zátěže naší planety oxidem uhličitým a udržitelnost těžby nerostného bohatství. Ekologická zátěž plynoucí z výroby tekuté oceli je komplex faktorů, které si zaslouží hlubší a technicky zodpovědný přístup, nicméně lze zmínit konkrétní kroky, které jsou realizovány ve snaze o ochranu zdrojů a snižování dopadů na okolní prostředí.

Významnou ekologickou zátěž, spojenou s výrobou oceli, představuje přeprava velkých objemů surovin na místo výroby tekutého kovu. Množství ocelového šrotu, vápna, koksu, legující a rafinační přísad, staviv a licích materiálů pro ocelárnu ve ŽĎASe se pohybuje ročně na úrovni 50 tisíc tun. Je třeba zmínit, že řada materiálů od výrobců putuje do ocelárny na vzdálenost několika tisíc kilometrů. Využití lokálních zdrojů surovin a výrobků by tedy měla být jednou z možností snižování ekologické zátěže. Přímá ekologická zátěž plynoucí z výroby oceli souvisí s produkcí oxidu uhličitého, strusky, odprašků a keramických materiálů z tavících zařízení, rafinačních pánví a sestav pro odlévání ingotů. Některé z vedlejších produktů jsou za současného stavu techniky nevyužitelné. Oxid uhličitý je společně s energií ve formě tepla uvolňován do atmosféry, protože pro využití této ztrátové energie ze spalování uhlovodíků prozatím nebyly učiněny patřičné investiční kroky. Pecní a rafinační struska je deponována na skládku s perspektivou její pozdější těžby s využitím v podobě stavebního materiálu. Pro představu, množství vyprodukované strusky odpovídá objemu 20% hmotnosti odlitého kovu, což při roční produkci 30 tisíc tun oceli znamená 6 tisíc tun strusky. Ve snaze snížení množství ukládaného odpadu a navýšení objemu recyklovaného kovu se provádí důkladná separace kovových slitků ze strusky. Odprašky z filtrace zplodin tavícího a oxidačního procesu jsou rovněž deponovány na skládce, ale ve spolupráci se společnostmi, které jsou schopny z odprašků těžit kovy v nich obsažené, zejména zinek a železo, se snažíme hledat řešení k jejich dalšímu efektivnímu využití. Keramické materiály z vyzdívek pecí a rafinačních pánví byly donedávna skládkovány, ale díky recyklaci se z odpadních materiálů stávají suroviny znovu využitelné ve výrobě oceli. Korundová a magnezitová staviva o hmotnosti 500 tun ročně jsou po roztřídění na Ocelárně přepravována k partnerským společnostem, které je zpracují a vzniklé suroviny dodávají zpět do hutí a oceláren. Touto cestou se ročně ušetří velké objemy primárních přírodních zdrojů získávaných těžbou a trend zvyšování podílu recyklovaného materiálu v důsledku znamená také výrazné zlepšení ekonomický ukazatelů výroby oceli.

V moderním průmyslu je samozřejmé, že společnosti nesou plnou odpovědnost za důsledky vlastní činnosti. V posledních deseti letech byly investovány značné finanční prostředky v řádech desítek miliónů korun do modernizace a zvýšení efektivity odsávání obloukových pecí, zvýšení energetické účinnosti tavení vsázky využitím spalování uhlovodíků a dopalování oxidu uhelnatého a Ocelárna ve ŽĎAS, a.s. investice a technický vývoj i nadále zaměřuje na udržitelný rozvoj firmy a celé naší společnosti s přísným zohledněním dopadů na životní prostředí.