Náš zaměstnanec pan Jaroslav Vašík je sportovec, což je ve ŽĎASe známo. Již čtrnáctkrát jel Jizerskou padesátku, italskou Marcialongu, která je dlouhá 70 km, a letos Vasův běh ve Švédsku, který je dlouhý 90 kilometrů. Vasův běh ve Švédsku je nejstarším a také jedním z nejdelších závodů běhů na lyžích, který se koná každou první neděli v březnu ve Švédsku a účastní se ho okolo 15 000 lidí. V letošním roce se jel jubilejní 100 ročník. Zeptali jsme se Jaroslava Vašíka na pár otázek.
Napadlo nás to všechny najednou, protože to byl náš životní sen absolvovat tento závod. Prvně jsme začali na Jizerské padesátce, pak jsme zdolali italskou Marcialongu a nakonec Vasův běh, který je z nich nejdelší.
Na jaře jsme se přihlásili a začali trénovat. Už to přihlášení je náročný, místa jsou rychle rozebraná a letos byl 100 ročník, takže to byl celkem šrumec. Přes léto hodně jezdíme na kole. Na podzim se přestává jezdit na kole a je na řadě běh a kolečkové lyže. V listopadu začala dobrá zima a zhruba 3 týdny jsme jezdili na lyžích, převážně kolem Žďárských vrchů. Ideální denní dávka je pro mě 35 km a co nejrychleji. Přes týden moc času nemám, takže jezdím hlavně o víkendu. Když roztál před Vánoci sníh tak navezli na Vysočina arénu umělý, takže jsme jezdili tam a mám napočítaných 170 koleček, což výškově udělalo Mont Everest. Na hory jsme trénovat nejezdili, protože jsme si mysleli, že ten profil závodu je převážně z kopečka. Ona to nakonec nebyla tak úplně pravda, začíná se vyjetím na sjezdovku, která měří 3km s 10% stoupáním a jinak to má 1 000m výškových.
Přesně tak, líp bych to neřekl. Ale snažili jsme se jezdit na těch kolečkových bruslích, protože sníh nikde nebyl a Vysočina aréna byla zavřená kvůli biatlonu, to nám taky trochu ublížilo.
Přímo před stratem jsem nebyl nervózní, ale den před tím lehce ano. Nejhorší jsou ty přípravy. V 1:30 jsme ráno vstávali, ve 2:00 šli na snídani a ve 4:00 odjížděl autobus a čekala nás 3 hodinová cesta na start. Až jsme dorazili, tak jsme vyskočili z autobusu, začali lyže dávat do startovní vlny, batohy do kamiónu, takže tam nebyl úplně čas na nervozitu. Najednou vystřelili a všichni vyrazili na maximum. První kilometr jsme měli čas 2,45 min/km, ale druhý kilometr se najíždělo na sjezdovku, tam se to zablokovalo a zpomalilo, ti co nemohli, šli stromečkem, ale my jsme měli dobře namazáno, takže jsme to nějak prokličkovali. Hodně si lidi šlapali po lyžích, hůlky brnkali o sebe, bylo to fakt namačkaný.
První menší krize byla kolem 35 km, tam jsem cítil, že to není ono, ale snažil jsem se dobře občerstvovat, a to mi pomohlo. Další, ta hroší krize, byla na 60 km, ale pořád to do 70 km jelo dobře, to jsem neztrácel, ale posledních 20 km jsem začal ztrácet hodně, tělo už odmítalo přidat. Cítil jsem, že už mě předjíždí pár lidí, ale i když mě bolelo celý tělo tak sem nezastavil a jel sem dál. Upřímně na těch 90 km si myslím, že sem nebyl úplně připravený, že je to opravdu hodně, ale snažil sem se s tím nějak poprat a makat co to dá.
Záleží, jaká ta krize je, když je hodně těžká, tak je to o hlavě, to tělo už prostě nemůže. Někdy je dobré se chytit nějaké dobré holky 😀 to si říkáš, tebe už nepustím, fajn motivační prvek. A před cílem mám chuť na pivo, takže to mě taky žene. Kluci vždycky říkají: „Aje Jarda cítí pivo, tak nám už ujíždí“. Letos na mě v cíli čekalo pivo, ale bohužel nealkoholické.
Těsně před cílem jsem potkal Ondřeje Rybáře. Dojel mě zezadu, snažil jsem se ho nějak rozhodit rozhovorem, že to spolu dojedeme, ale před cílem práskl do koní a předjel mě. Dojel teda 238 a já 239 z Čechů.
Nikdy, to sem nikdy neudělal. Šli jsme do závodu s tím, že to prostě dokončíme. Od začátku jsme jeli každý sám za sebe, nějak jsme se nehlídali. Jednoho kámoše sem dojel, ale z kopečka mi ujel, měl lépe namazané lyže.
Že to mám už za sebou a že musím za Rybářem, abychom se vyfotili a dát si dobré pivo.
Kamarádi plánují na příští rok závod, vypadá to na Itálii, jede se to v Dolomitech a trasa má 55 km. Tam bude zas náročnější trasa. Samozřejmě Jizerka, to musí být to je domácí závod. Je fakt, že na 50 km jsme zvyklý, těch 90 km je opravdu dost.
Děkujeme za zajímavý rozhovor a přejeme mnoho dalších sportovních úspěchů. 🙂